Jmenuji se Slávka Peroutková. Je mi 49 let. Jsem vdaná a mám tři děti. Dvě starší, dcera a syn, už jsou dospělé a soběstačné. Jejich výchova nebyla nikterak složitá a drobné problémy, které se občas vyskytly, jsme vždy jednoduše vyřešili. Ve svých 35 letech jsem si pořídila poslední ratolest, syna Viléma. Už jako miminko byl trochu jiný. V batolecím věku dokázal utahat rodiče i sourozence. Jako by byl poháněný motorem. Ve školce ho bylo stále plno a o odpočinku po obědě nemohla být ani řeč. Ty pravé problémy však nastaly až s nástupem do školy. Nepomohl ani roční odklad. Sám se naučil číst a počítat do sta i pozpátku. Znal mnohem více věcí, než jeho vrstevníci, neustále se na něco vyptával a zajímalo ho vše, co viděl. Před spaním jsme četli Iliadu, Odiseu a řecké báje.

Do první třídy se těšil, ale brzy přišlo zklamání. Vrtěl se a vyrušoval, měl velké potíže s psaním, kolem sebe měl neustálý nepořádek a nidky nemohl najít, co zrovna potřeboval. Učitelka ho často napominala a kárala. Brzy nabyl dojmu, že ho paní učitelka nemá ráda a docházka do školy se pro něj stala jen nutným zlem. Při každé třídní schůzce jsme si připadali jako rodiče, kteří svého nejmladšího syna rozmazlují a vše mu dovolí. Zkrátka, že nám doma vyrůstá pěkný spratek, ale nijak to neřešíme. Když se Vilík začal v noci bát kvůli ošklivým snům a ráno před odchodem do školy trpěl bolestmi břicha a nevolností, vyhledali jsme pomoc psycholožky. Zárověň mi došlo, že nejspíš dělám něco špatně.

Začala jsem se o problémy dětí s ADHD více zajímat. Sháněla jsem literaturu, články na internetu a přihlásila se do několika kurzů a seminářů. Troufám si říci, že nyní již o tomto problému vím skutečně hodně, ale učím se dál. Nemohu říci, že se syn ze své specifické vývojové poruchy "vyléčil". To totiž není možné. Ale našel ve mě člověka, který mu rozumí. Došlo mi konečně, že nám to nedělá schválně, že se takovým narodil, je jen sám sebou a nikdo nemá právo ho chtít změnit. Už se o nic takového nesnažím a nechci ani, aby to dělal někdo jiný. Přestaly mi vadit názory okolí a dělám vše pro to, aby syn věděl, že pokud se nechová neslušně, nezdvořile, hrubě nebo agresivně, budu vždy stát na jeho straně a snažit se, aby na své dětství jednou rád vzpomínal. 

Naši uživatelé

Tyto stránky jsem vytvořila pro rodiče dětí se specifickými vývojovými poruchami učení a chování. Na iternetu je možné najít mnoho rad psychologů, speciálních pedagogů a jiných odborníků. Jejich názory a metody se občas dost citelně liší. Stránky na kterých bych našla pohled ze strany rodičů, jejich pocity, starosti, a zkušenosti, mi však chyběly.