Známe svoje dítě?
Do mojí soukromé učebny nazvané Doučko přichází maminka s osmiletým synkem. Vítám je a posadím ke stolu. Maminka mi předkládá zprávu z pedagogicko – psychologické poradny a výsledky vyšetření u dětské psycholožky. Pokládám jí několik otázek, abych si o své budoucím žáčkovi udělala co nejlepší představu.
Paní se o svém synkovi rozhovoří a ten se zatím na své židli vrtí, neví kam s rukama, za chvíli se přehrabuje v krabičce s pastelkami, sahá do misky pro bonbon, kleká si na židli, aby dosáhl na kalendář stojící na druhém konci stolu. Maminka ho co chvíli nervózně napomíná a bere mu věci z rukou. Ujišťuji ji, že mi toto chování dětí nevadí a naopak ji prosím, aby se pokusila si synka chvíli nevšímat. Ten za minutku vstává od stolu a vydává se na průzkum učebny. Přehrabuje se v policích, občas z nich něco vytáhne a běží to ukázat mamince. Samozřejmě jí vpadne do hovoru a vyžaduje si pozornost. Maminka ho upozorňuje, že se teď věnuje rozmluvě se mnou a že skákání do řeči není slušné. Klouček reaguje podrážděně a odchází. Za chvíli přerovnává můj psací stůl a nachází kancelářské sponky. Klekne si na koberec, sponky vysype a dělá z nich dlouhý řetízek. Co chvíli u své práce mění polohu.
Maminka zatím vypráví, co všechno hošík doma tropí a jaké kousky vyvádí ve škole. Ukazuje mi jeho žákovskou knížku plnou poznámek za vyrušování a nevhodné chování. Předkládá mi sešity a upozorňuje mne na synovo nevzhledné písmo a různé škrtance takřka na každém řádku. Vidím, že velmi podobné úlohy dokáže jednou napsat docela dobře a v zápětí na jasnou pětku. Všímám si, že sešity jsou pomačkané a v jednom je dokonce přetržená stránka. Maminka mne ujišťuje, že synek není hloupý. Zná spoustu věcí o kterých jeho vrstevníci nemají ani tušení, má výbornou paměť a hezky zpívá. „Kdyby se snažil, mohl by mít samé jedničky, ale on má v hlavě jen samé hlouposti,“ končí svou řeč.
Klouček zatím dohotovil svůj sponkový řetěz a jde se pochlubit. Kupodivu ke mně a ne k mamince. Obdivuji jeho výtvor a chválím ho za šikovnost. Kloučka to uvádí do rozpaků, ale má radost. Prosím ho, aby teď chvíli zůstal s námi. Beru jej za ruku a vedu před maminku. „Prosím, seznamte se. Toto je váš syn,“ říkám mamince. Kloučka to rozveselí a spontánně jí podává ruku na seznámení. Maminka ji přijímá, ale je zjevně překvapená a tuto hru vůbec nechápe. Nechávám ji chvíli o tom přemýšlet. ….
Takový, nebo velmi podobný, průběh má většinou první schůzka s novým návštěvníkem Doučka a s jeho rodiči. Proč ten zvláštní závěr? Jako rodiče ve svých dětech často vidíme někoho jiného, než kým skutečně jsou. Pochopitelně si přejeme, aby byly v životě šťastné a úspěšné. Vkládáme do nich své sny a naděje. Neuvědomujeme si, že se vlastně snažíme je přetvořit do svých představ. Proto občas musím rodičům naplno říci: „Ano, váš syn/dcera, je přesně takový/á, jak jste jej/ji právě popsali. Taková je jeho/její osobnost a má právo být sám/sama sebou.“