On to nedělá schválně, nemá důvod

Žádné dítě nechce být neustále napomínáno. Naopak touží po pochvale. Je tedy krajně nepravděpodobné, že zlobí schválně. Hyperaktivní žáček se určitě mnohokrát snažil být vzorný. S vynaložením velkého úsilí se mu to třeba i na půl hodiny podařilo, ale nikdo si toho nevšiml. Všichni si logicky všímají pouze jeho výstřelků. Neustále povídá, skáče druhým do řeči, musí se hýbat, každá maličkost jej rozptyluje, nikdy nemá v pořádku své věci, stále něco hledá, zapomíná na své povinnosti, všude je poslední, být chvíli v klidu a pracovat, je pro něj nezvládnutelným úkolem, čím více je unavený, tím více zlobí. Žákovskou knížku má plnou poznámek a hodnocení za vypracované úlohy vůbec neodpovídá úsilí, jaké musel vynaložit. Po příchodu domů za to schytá adekvátní „odměnu“. O svých známkách nejčastěji slyší, že mohly být lepší. Neumí nikomu vysvětlit, že to tak není. Kdyby mohly být lepší, nejspíše by lepší byly. Sebevědomí takového dítěte bere rychle za své a stav jeho psychiky se zhoršuje. Najednou denně, před odchodem do školy, trpí bolestmi břicha. Někdy i zvrací. V noci jej budí zlé sny. Pláče a odmítá být sám. Nemůže spát, pokud je v pokoji tma. Jeho stavy nám začínají dělat velké starosti....

Prožila jsem na vlastní kůži to zděšení, když jsem zjistila, že toto jsem svému synovi vlastně způsobila já. Hyperaktivní dítě navíc většinou ve svém okolí zoufale hledá alespoň jednoho člověka, který mu porozumí. Pokud se takovou spřízněnou duší stane třeba nevhodný kamarád, je zaděláno na pořádný průšvih. Příčinu pak hledáme ve všem možném, jen ne sami v sobě. Podívat se pravdě přímo do očí, je totiž velmi těžké. Jakmile to ale dokážeme a díky tomu změníme svůj pohled a přístup, nastane velká změna a úleva.

Proto rodičům někdy říkám: „Pokuste se raději samy být pro své dítě tím nejlepším kamarádem, který mu rozumí. Je to hodně náročné na trpělivost a sebeovládání, ale dá se to zvládnout. Vím, o čem mluvím. Je přece důležité, aby jednou na své dětství vzpomínalo, jako na šťastné období.“