Jsou naše děti hloupé?

Na přelomu tisíciletí jsme mohli být na úroveň vědomostí našich žáků a studentů právem pyšní. Dnes již tomu tak rozhodně není. Jsou snad dnešní děti hloupější? Jelikož se s žáky základních škol, kteří se potýkají s nějakými studijními neúspěchy, denně setkávám a pomáhám jim jejich problémy řešit, troufám si tvrdit, že hloupé nejsou děti, ale slabomyslností trpí systém našeho školství.

Máme 21. století, ale v našich školách většinou stále funguje styl výuky, jako ve středověku. Učitelé dětem stále předkládají učební látku jako na podnosu a děti si ji vtiskávají do paměti, aby ji uměly při zkoušení u tabule odříkat, nebo aby dokázaly napsat správné odpovědi do písemné práce. Často ale skutečně nechápou, co říkají a píší. Spoustu věcí se učí naprosto zbytečně a ve svém životě je nikdy nepoužijí. Mám zkušenosti, že někteří učitelé, právě na těchto zbytečnostech nejvíce bazírují. Jako příklad mohu uvést třeba počítání s mnohočleny v osmé třídě. Mnoho žáků tato látka hodně potrápí. Nasbírají díky ní špatné známky, které jim pokazí vysvědčení. Setkávám se i s tím, že učitel matematiky s gustem zařazuje do písemných prací i vyložené chytáky. Celých 40% žáků ve třídě pak z testu dostane pětku, ostatní čtyřky a trojky. Jsou snad všichni žáci v takové třídě hloupí?

Ruku na srdce, kolik lidí se asi ve svém praktickém životě setkalo s potřebou něco vypočítat pomocí mnohočlenů? Myslím, že kdybych tuto otázku položila tisícihlavému davu, byl by les hlásících se rukou hodně řídký. Podobné je to s rozborem vět a souvětí v hodinách českého jazyka a našlo by se mnoho dalších příkladů.

Školáci dál tahají těžké batohy s učebnicemi a sešity, místo jednoho lehkého laptopu nebo tabletu, ve kterém mohou mít tisíckrát více informací. Naše děti se neumí učit. Neumí samostatně najít potřebné informace, zpracovat je a použít. Neumí se dobře vyjadřovat a diskutovat, utvořit si názor a umět jej prosadit, vypracovat projekt a prezentovat jej. Přitom právě tyto dovednosti jim budou v praktickém životě skutečně chybět. Více než dvacet let slýchám o reformách našeho školství, ale nezaznamenala jsem jedinou pozitivní změnu hodnou jedenadvacátého století.