Bít či nebít

Já říkám NEBÍT! I když s námi cloumá zlost a nervy nám tečou potokem, potomek zjevně zkouší, co vydržíme a jeho chování překračuje všechny meze, nechme připaženo. Žijeme přece v civilizaci a v jedenadvacátém století. Násilí není trest. Je to jen prosazení své vůle silou. Člověk, na kterém je pácháno násilí, se cítí v první řadě ponížený. Každý z nás by si měl uvědomit své vlastní pocity, které by prožíval v pozici slabšího, na kterého fyzicky útočí někdo mnohem silnější, proti němuž nemá nejmenší šanci účinné obrany. Dost hrozná představa, že? Co by se nám v takové chvíli nejpíše honilo hlavou? Bezmoc, bolest, strach, ponížení, zlost, nenávist.... Napadla by nás snad myšlenka "Já už budu hodný, už to nikdy neudělám ..." ? Myslím, že ani náhodou. Nechápu, z čeho pramení názory, že je škoda každé facky, která padne vedle a že jako rodiče máme právo své dítě uhodit. A už vůbec nechápu to, že i v dnešní době tyto názory někdo zastává a je schopný diskutovat o tom, zda dítěti naplácat na veřejnosti nebo jen doma, zda mu dát pár facek, nebo rány směřovat na jiné části těla. Zrovna nedávno jsem byla svědkem toho, jak otec před supermarketem naplácal asi desetiletému chlapci na zadek, protože mu vzdoroval. Klučinovi tekly slzy, ale styděl se křičet. Pomalu se šoural za svým otcem do prodejny a asi bych dokázala přesně citovat, co si v tu chvíli myslel. Polemizovat o tom, zda si výprask zasloužil nebo ne, je zbytečné. Ponižování si nezaslouží nikdo. Ani nejhorší zločinci se u nás nesmí ponižovat a bít. Proč tedy dopouštíme a tolerujeme takové chování vůči dětem a dokonce tomu říkáme výchova? Já jsem přesvědčená o tom, že fyzické trestání dětí svědčí pouze o jediném, a sice o naší rodičovské a výchovatelské neschopnosti. Dítě, i když je malé, je člověkem a osobností, stejně jako každý z nás dospělých. Proto bychom k němu měli přistupovat jako k rovnocennému partnerovi. Že je přeci jen občas nutné dítě potrestat? Ano, jsou takové chvíle. To je ale téma na další článek.