Dětská agresivita
03.06.2012 18:45
Agresivní děti záměrně ubližují druhým, ničí jim osobní věci, posmívají se jim, ponižují je a používají hrubé nadávky. Problémy mají ale i sami agresoři. Minimálně s tím, že se s nimi ostatní děti nechtějí přátelit a bojí se jich. Jak se dá takovému chování předejít? Jak agresivní děti usměrnit a uklidnit, aby neubližovali sobě ani ostatním dětem? Co dělat, pokud máme agresivního vzteklouna doma a na rodičovských schůzkách se na vás sesypávají výtky učitelů a rodičů dětí, kterým náš potomek ublížil?
Do jisté míry je agresivita nutná a vrozená potřeba, kterou jedinec prosazuje svá práva a požadavky mezi ostatními a vymezuje se vůči ostatním.
Tolerance agresivního chování u dětí však většinou vede k vývoji v agresivního a sebestředného sobce, který nedokáže řešit konflikty jinak než křikem a silou. Takoví lidé mohou mít problém v hledání přátel a životních partnerů, hůře vycházejí s kolegy a klienty v zaměstnání a často mají sklon k alkoholismu.Sklon k agresivitě je u jedince dán jeho vrozeným temperamentem, prostředím, ve kterém vyrůstá a výchovou.
Temperament
Temperament je souhrn charakteristických nebo vrozených rysů osobnosti, které se trvale projevují způsobem reagování, jednání a prožívání. Lidé se navzájem liší nejen vnímáním, pamatováním, myšlením či zájmy, ale i svými reakcemi na podněty. Temperament tedy určuje dynamiku prožívání a chování osobnosti, přičemž dynamika prožívání je tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitou.
Prožívání se liší: rychlostí a intenzitou reakcí člověka na různé podněty, délkou trvání reakcí a projevem prožívaného navenek
Hippokratova typologie temperamentu
Podle Hippokrata existují čtyři hlavní typy lidského temperamentu, Sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik. Různě se prolínají, ale jeden hlavní rys povahy převládá.
Sangvinik
je emočně vyrovnaný. Jeho reakce jsou přiměřené. Na slabé podněty reaguje slabě, na silné silně. Zážitky u něj rychle doznívají a umí se rychle zaměřit na něco jiného. Umí se přizpůsobit situaci. Je ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný, optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city.
Flegmatik
je emočně celkem vyrovnaný, ale navenek se jeví jako lhostejný. Vzrušují ho jen velmi silné podněty. Svému okolí připadá jako spokojený, klidný až a chladnokrevný či apatický. Je schopen hlubokých vztahů, ale jen k vybraným osobám. Bývá spíše pasivní a bez velkých životních ambicí a požadavků. Nemá rád změny a pohybově je spíše úsporný.
Melancholik
se vyznačuje citlivostí, hlubokými prožitky, spíše smutným laděním, pesimismem a strachem z budoucnosti. Život je pro něj často obtížný a nesnáší vypjaté situace. Chce mít klid, nesnáší mnoho vzruchů a hluku. Jeho city jsou trvalé, ale obtížně navazuje kontakty. City neumí dát jasně najevo a
vše prožívá spíše vnitřně.
Cholerik
je silně vzrušivý. Má sklon k výbuchům hněvu a k agresi. Těžko se ovládá a reaguje impulzivně a nerozvážně. Je netrpělivý, panovačný a schopný jít hlavou proti zdi. Je egocentrický. Vyžaduje často od jiných ústupky a soužití s ním bývá obtížné. Je emočně labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran.
Typologie Carla Gustava Junga (dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu)
Introvert je člověk žijící svým vnitřním životem, ale je velmi vnímavý ke svému okolí. Bývá přemýšlivým, empatickým pozorovatelem. Je rozvážný
ve svém jednání a opatrný ve svých citech. Má sklony k mlčenlivosti. Preferuje nepřímou komunikaci (e-maily, dopisy, SMS) před přímým hovorem. Ve společnosti preferuje menší skupinky. V případě nutnosti je po určitou dobu schopen se chovat extrovertně.
Extrovert je člověk žijící navenek. Je povrchní a spontánní. Snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat i hovor “o ničem”. Jedná rychle
až zbrkle. Po citové stránce je velmi otevřený, ale jeho city jsou povrchní a je méně vnímavý ke svému okolí. Ke spokojenosti potřebuje být v centru dění, nejlépe i pozornosti. Rád se objevuje na akcích s větším množstvím lidí. Poměr introvertů a extrovertů v populaci je přibližně 1:3.
Typologie vycházející z MBTI (Meyrs-Briggs Type Indicator)
V návaznosti na Jungovu teorii vznikl během II. světové války osobnostní dotazník MBTI. Na bázi MBTI David Kiersey zkonstruoval typologii osobností dle dominantních vlastností. Temperament zde souvisí s ústřední, dominantní potřebou člověka:
Hráči hledající rozruch (méně než 40 % v populaci)
Strážci hledající bezpečí (méně než 40 % v populaci)
Racionálové hledající znalosti (více než 10 % v populaci)
Idealisté hledající identitu (více než 10 % v populaci)
Vývoj dětské agresivity
Dítě se vymezuje vůči rodičům, sourozencům a vrstevníkům již v prvním období vzdoru v předškolním věku. Zkouší, kde jsou hranice a poznává,
co se smí a nesmí. Ve školce zjistí, že někteří spolužáci jsou slabší, chytřejší, hloupější, z chudších či bohatších rodin. Začíná se přirozeně prosazovat v kolektivu. Některé děti již v tomto věku dokáží být zákeřné a zlé, zejména pokud zjistí, že je protivník slabší. Malý agresivní vztekloun křičí, je vulgární, hází hračkami, pere se o hračky, záměrně slabší děti fyzicky napadá. Ve školním věku dítě své hranice posouvá a zjišťuje, že tresty v podobě poznámek a důtek jsou směšné oproti pocitům, které mu agresivní chování přináší. Může se mu zalíbit ovládání mladších a slabších jedinců, často nachází i spojence a vzniká velmi nebezpečná šikana. Týrání slabšího jedince může být odezvou na týrání, ponižování a zanedbávání vlastní osoby. V pubertě se dětský agresor často navíc nechá zlákat k pití alkoholu a ke zneužívání drog. V dospělém věku pak pravděpodobně některý konflikt přeroste v trestný čin.
Volání o pomoc
Agresivitou se dítě v první řadě snaží na sebe upoutat pozornost. Důvodem může být pocit opomíjení a nezájmu ostatních nebo žárlivost. V podstatě každý člověk, pokud je momentálně naštvaný, má chuť do něčeho udeřit, kopnout nebo někomu sprostě vynadat. Většina z nás dospělých se ale dokáže ovládnout a afektu se zbavit. Dítě však tyto pocity ještě ovládat neumí.
Pozor na šikanu
Agresivní chování dětí může nabývat mnoha podob, od vzájemných rvaček přes šikanu, až po těžce kriminální chování. V poslední době se setkáváme dokonce s různými útoky na pedagogy ze strany žáků od drzostí, nadávek až k fyzickému násilí. V pozadí bývá opojení z nadvlády nad slabším jedincem či vztek vůči dospělým, kteří dítě ovládají.
Hlavní chyby ve výchově
● Je bohužel pravdou, že agresivnímu chování se děti učí od nás samotných!
● Agresivní chování nelze omlouvat vrozeným temperamentem či hyperaktivitou. I z výrazného cholerika a dítěte s ADHD může vyrůst slušný člověk.
● Velmi záleží na prostředí, do kterého se dítě narodí. Pokud je v rodině zvykem často věci řešit hlučně a v hádkách, je pro dítě takové chování přirozené.
● Další chybou je přílišná tolerance. Pokud dítě vzdorem a křikem dosáhne nějaké výhody, bude takové chování opakovat.
● Chybujeme i přílišnou pozorností. Snažíme se projevy vzteku u dětí mírnit chlácholením či drobnými dárky.
Chyby, které často děláme, a které si neuvědomujeme
● Nemáme potřebu negativně komentovat agresivitu, která se vyskytuje v dětských filmech a pohádkách. Necháváme děti tyto filmy sledovat bez dozoru.
● V přítomnosti dítěte se díváme na akční filmy a obdivujeme hlavní hrdiny.
● Zprávu, která nás rozčílí komentujeme v přítomnosti dítěte a v afektu přeháníme (například slyšíme zprávu o utýraném dítěti a komentujeme ji tím, co bychom pachateli takového činu udělali)
● Tolerujeme agresivitu při hře (Například tatínek synka škádlí, synek se rozčiluje a do tatínka buší. Jeho chování připadá dospělým roztomilé a smějí se. Pro dospělé zábava, pro dítě zkušenost, jak být středem pozornosti)
● Odsuzujeme žalování (Dítě má potřebu nám něco sdělit. Pokud jej pokáráme za žalování, můžeme dosáhnout toho, že za námi nepřijde,
ani když půjde o něco vážného.)
Možnosti řešení
● Chovejme se tak, aby dítěti bylo od útlého věku jasné, že násilí je špatné.
● Nepřipouštějme ani žádnou diskusi o úmyslném ubližování slabším. Stůjme pevně na názoru, že něco takového se nesmí.
● Ukazujme dětem, jak konfliktům předcházet a jak konflikty vyřešit bez agresivity. (Nepodporujme slabošství, ale naučme dítě vystupovat tak,
že dokáže dát druhým najevo, co si k němu nesmí dovolit.)
● Malé děti nenechávejme se dívat na dětské pořady a pohádky v televizi samotné. Komentujme násilí jako jev, který je špatný.
● V rodině řešme problémy s klidem. Věnujme dítěti přiměřenou lásku a pozornost. Pěstujme v něm city a schopnost empatie.
Způsob řešení dětské agresivity
● Do konfliktu dětí zasáhnout v případě, že některému z nich skutečně hrozí nějaká fyzická či psychická újma.
● Netrestat agresora slovně ani fyzicky (Tím se sami postavíme do pozice silnějšího a posílíme tím názor, že je normální, když silnější ovládá slabšího)
● Nelitovat oběť násilí (Přílišným chlácholením můžeme dosáhnout toho, že dítě bude agresory záměrně provokovat, když si bude jisté,
že je nablízku někdo, kdo zasáhne v jeho prospěch.)
● Pokusit se vždy na místě vyslechnout obě strany a nabídnout nějaké řešení konfliktu. Konflikt musí být ukončen, jinak bude později pokračovat.
● Při nejmenším podezření na šikanu, věc okamžitě řešit a vyřešit, bez ohledu na pověst školy či jiného zařízení. (Policie, sociální pracovník, kurátor.
Neřešit problém pouze s rodiči dětí!)